Ahojte, moji milí,
jakpak se máte?
Já vám jen chci povědět, jak krásně se tady mám.
Po příletu na trondheimské letiště nás Vidar objímal (ano, dokonce i Mirečku, kterou viděl poprvé v životě!) a rovnou nám děkoval, že jsme opravdu přijely. Kravičky nás přivítaly poněkud podivně: přicházely jsme do kravína, ještě do míst, kde nás ony nevidí - bučely jak o život. A pak, když jsme vkročily se slovy "čaukó, krásky!", všechny se otáčely a natahovaly své krky, aby i ty nejmenší viděly, co že se to děje. Bylo ticho, ani bů. Tak jsme se vítaly, ony s respektem uhýbaly, dokonce i Antihrdinka byla zmatená, kdo že se to vrátil a kdo je tady nový. Všechny kraví paní jsem rozeznala - Šéfovou, Bílou, Antihrdinku, Mamu, Sedmičku i Osmičku a další. Bejk Leik vše sledoval a pak odfrkl a potřásl hlavou, jakože teda "čau a bů!"
Malá telata už vůbec nejsou malými telaty, ale velkými slečnami. Ty jsou vlastně nejvíc bojácné a zmatené. Uhýbaly před námi, ale já vím, že to brzy bude dobré a že budeme zase kamarádky. Zrzavá je z nich největší a nejkrásnější, nojó, ona furt pila to Mamino mlíko, o které se měla dělit s Beránkem (ten je pryč, radši jsem se neptala kde).
Po přivítání s kraksnama jsme se prošly kolem farmy --- kromě sněhového poprašku víceméně žádná změna od léta. Pak večerní povídání se strejdou a spát, ať jsme silné pro náš první pracovní den.
Ráno snídaně už o půl osmé, do devíti je takřka tma tmoucí, tudíž volníčko. No a pak po deváté se oblékáme do pracovní kombinézy a jdeme makat. Nejdřív nás Vidar zasvětil, že kravky samozřejmě potřebují vitamíny, něco zeleného. No a překvapivě to znamenalo, že jsme sbíraly spadané větvě jehličnanů a nosily je na kraví výběh do klece, kde si ony odpo dají sváču.
Pak už začala peripetie s traktorem (tento stroj je jak jinak, než české výroby, "because czech people are the brainy ones"), byl rozbitý, tak jsme ho společně s Vidarem opravili. Při tom Vidar pochopil, že s náma to bude fajn, protože jsme mu pomáhaly, jak se dalo a radily s kdečím.
Na oběd jako vždy sladké cereálie, ale jelikož se v zimě nedojí, tak místo mlíka kupovaný bio kefír (bio mléko z obchodu je prý doslova nechutné, takže ho nekupuje). No a po obědě klasická připomínka, že jsem sice very smart a mám very good memory, ale zapomněla jsem na something frish (jak on pořád říká namísto fresh a myslí tím čerstvou zeleninu).
Po krátké polední pauze se zase soukáme do kombinéz a následuje první lekce traktorové autoškoly. Sedám za volant, prý je to jako auto, že se nemám čeho bát. No a takyže jó, akorát ty páčky jsou trošku jinak a volant si žije vlastním životem. Rovnou jedeme pro noviny (schránka je asi 700 metrů od farmy). Jede se téměř krásně a bezproblémově, cítím se jako královna všech traktorů světa! Ječím nadšením, že je to amazing a že jsem very happy. Dokonce i couvání zvládnu a pak šup zpět na farmu. Mirečka taky sedá za traktoří volant, Vidar ji trošku trápí, že se musí pořád někde otáčet a couvat kolem různých překážek. Všechno jde v podstatě jako po másle, dokonce i při instalaci sněžných řetězů na traktor dost perlíme!
Pak už vaření první večeře, což doprovází nadšení, jelikož tolik druhů zeleniny jsem vážně ještě nezažila. Jídlo Vidarovi chutnalo, takže i my jsme byly spokojené. Kravičky už na nás čekaly, postupně jsme je vypustily ven, aby se proběhly a daly si zelenou sváču. Úklid nánosu hoven, příprava krmení a lákání kraviček zpět. Vše jde podle plánu. Shazujeme seno, krávy žerou, jak kdyby týden nežraly, a my odcházíme na naši zaslouženou hodinu a půl dlouhou pauzu, po které znovu uklízíme, aby tam měly na noc pěkně. Přes noc se nechává rožnuté světlo, aby se prý nebály.
To už je tma jako v pytli a úplněk nám jemně svítí na cestu, když jdeme na první noční výlet. Krásné výhledy do tmavé krajiny a Mireččina stezka odvahy do černého lesa.
No ale teď už spinkat, zítra je taky den!!
(d.)
