Nedělní výlet za rájem

Před dvěma týdny, kdy mně nebylo dobře a zůstala jsem doma, šla Barunka s Vidarem na výlet k chatě jeho sestry. Barunka přišla potom poněkud zmrzlá, promočená, nasraná, ale zároveň nadšená, že zažila něco nového! A protože včera ráno nám Vidar řekl, abychom šly na výlet, když je přeci ta neděle (nejspíš se nás chtěl zbavit, aby se mohl trošku vyspat ve svém oblíbeném křesle u televize), tak jsme se rozhodly, že půjdeme přesně na to stejné místo, které Barči Vidar ukázal.

Asi tak půl hodiny jsme se bavily s Barunkou o tom, jaké boty budou nejvhodnější - pohorky nebo gumáky? Prý se prochází bažinami, říkala Bára, ale mě to nezastavilo a vzala jsem si pohorky, že mi bude pohodlněji. Vyrazily jsme. Nejdřív výšlap na kopec nad farmu, pěkně mezi kravskými hovny, které tam před pár dny Vidar navozil jako hnojivo. Odtud samozřejmě krásný výhled do údolí, zatím asi nejpěknější, co jsme viděly. Stoupání pokračuje lesem a pak se před námi otevírá modrá obloha, je krásně slunečno, kochám se a najednou jsem po kotníky mokrá. Ha. Možná jsem si opravdu měla vzít gumáky jak Bára! Zatím je to legrace, která ale pomalu přechází v obří nasrání, začínám být sprostá a nějakého slunečna a modré oblohy si vůbec nevšímám. Tak jo, začíná mi to být dost jedno, prostě budu mít po kotníky záplavu, no a co. Začíná to být zase legrace, ječíme jak na lesy (vlastně proč "jak", ječíme vlastně opravdu na lesy) a skáčeme, přebíháme ze strany na stranu, padáme a děláme podobné kraviny. No a poté přichází menší dohadování o to, kudy máme vlastně jít. Barunka si to moc nepamatuje a naše zkušenost s mapou a kompasem není nijak hvězdná. Nacházíme cestu! A já si akorát pamatuju, že Vidar říkal cosi o cestě a že po ní máme kousek jít, ale nevěděla jsem jakým směrem, ani jak daleko, neb Vidarovi ve většině případů vlastně vůbec nerozumím. Dobře, kompas používat umím, tak budiž, budeme se řídit "oldschool GPS" (jak Vidar kompas nazval) a po chvíli zase scházíme z cesty, ale jak se později ukazuje, tato chvíle byla příliš dlouhá! Chatu Vidarovy sestry jsme obloukem obešly, ale aspoň jsme narazily na jezero! Na útesu nad jezerem vidíme náš cíl, ale když on je tak daleko! Nakonec se nevzdáváme a prodíráme se lesem do kopce, abychom konečně dorazily na tu chatu s krásným výhledem, o které říkají prý Vidarovi pracovníci, že je to ráj. Konečně jsme se vyšplhaly! Sedíme udýchané a uchvácené výhledem ne dýl než pět minut a přichází Vidarova sestra s manželem a zvou nás dovnitř, my skromně odmítáme a rychle se pakujeme pryč. Si představte, jak by to asi vypadalo v Česku, kdyby někdo někoho našel sedět u vlastní chaty, to by byl poprask! Tady v Norsku je ale všechno jinak.

Cesta zpět je dost podobná jako cesta tam, alespoň ze začátku - pak přebírám velení a udávám směr, což se posléze Barunce moc nelíbí, neboť se prodíráme pralesem, na což se gumáky opravdu příliš nehodí, ale co už. Nakonec vylézáme z lesa skrz vodopád přímo nad farmou! Oldschool GPSka nezklamala! Takže promočené, nadšené a nasrané zároveň přicházíme do našeho úplného cíle - zpět ke kravám a jejich hovnům, která už nám vlastně ani tak nesmrdí...

A jaké z tohoto příběhu o naší cestě za rájem vyplývá ponaučení? Že není důležitá cesta, ale cíl!

(Takové malé uklidnění, že vlastně ta naše cesta, která potrvá ještě necelé dva měsíce, není až tak důležitá, ale to, jak se na to budeme dívat zpětně, až budeme doma, až si budeme užívat zasloužených peněz, až budeme vzpomínat na všechny srandovní události, co se tady staly, je vlastně to nejdůležitější. Takže ten, kdo řekl, že cesta je důležitější než cíl, pěkně kecal...)

(d.)