Země, kde se zastavil čas

Za normálních okolností, kdybych byla teď v Brně, čas by utíkal tak strašně rychle jako vždycky. No však to znáte. Ale já, jako bych zapomněla, že každá minuta je dlouhá 60 sekund. Jsme tu desátý den. Tento malinký zlomek našich životů byl nejdelší na světě. Je to až k nevíře, jak pomalu plyne čas, kdy pracujeme a jak rychle zase ten, co máme volný.

Jak si tady tak uklízím kravská hovna, uklízím si i hovna ve své hlavě. Zatím mi to moc nejde, ale já stále věřím, že se to nějak vytříbí, že se to všechno vyřeší, že všechno bude v pořádku. 

Když se ke mně tulí telátka, ráda rozjímám nad svými platonickými láskami. Co asi teď dělají, jestli na mě taky někdy myslí. Ale stále se ujišťuji, že to tady v tom osamocení, kde široko daleko žádná moje platonická láska není, zvládám a dokážu žít i bez nich.

Ale bez čeho teda žít neumím, je mé milované Brno. To město, které nikdy nespí, to město, kde nikdy nejsi sám. Když už nic, tak aspoň jsem si uvědomila, že právě Brno je ta má pravá láska, ne žádná platonická, ne nešťastná, ne nenaplněná. Brno je to, co mi tady chybí a chybělo by mi všude, proto se do něho budu vždycky ráda vracet.

Ale stejně je tady krásně, na tom světě. A i když dnes není pro mě ten nejveselejší den, těším se na ty další - veselejší. Přece nebudu plakat nad rozlitým mlíkem, že? A to doslova.

(d.)